To je fakt, co psal Nocturmas o tom, že do života nám stejně nejvíc kecají lidé, co žádní opravdoví přátelé nejsou.
Já mám třeba nejlepšího kamaráda, který je jako můj brácha, řeknu mu o sobě skoro všechno a on mně taky. Ale - podle mého se "hrozně" obléká, prostě nosí věci staré x let...není to zas taková hrůza, ale spíš "nemóda", no...a radši bych si ukousla jazyk, než bych mu řekla: "Péťo, už ti to jednou musím říct. Já si myslím, že se oblíkáš fakt hrozně nemoderně a měl by sis někdy koupit nějaký dnešní oblečení..." To je podle mě docela ubližující, navíc když vím, v jaký je situaci (umřeli mu rodiče, je mu už 26 a tak od státu už nic nedostane a proto šetří na důležitější věci, než jsou nějaký hadry).
Jiná situace by nastala, kdyby se přímo zeptal: "Hele, nemyslíš si, že se oblíkám nemoderně? Už mi to někdo řekl...ale řekni mi pravdu!" Tak bych na to šla možná co nejopatrněji, abych ho nezranila. Ale jinak bych to ani nezmínila.
A v těch podstatnějších věcech, třeba ve vztazích taky beru kritiku, jen když o ni požádám. Štvalo mě, že moje "nejlepší kamarádka", kterou vidím jednou za uherák a když mi bylo nejhůř, tak mě stejně nikdy nepodržela, mi o každým mým novým příteli hned řekla, že je hroznej, asi bude zlej, děvkař atd. A to usoudila z jednoho setkání na kafe
Já byla tehdy tak blbá, že jsem se proti tomu ani nedokázala pořádně ohradit. Ale teď už bych to dokázala
Přátelství je podle mě podržet, poradit, když o to ale ten druhej stojí a žádá, a ne podrážet a vynášet nemístný nevyžádaný pseudosoudy.