sfera.pravy.net

[hope]

Nepišes zuzo nějakej blog o tom.. Me třeba přijde super ze si někdo řekne ze pujde nějakou cestou a drží se jí.

[zuza]

nemáte právo číst tento příspěvek

[zuza]

nemáte právo číst tento příspěvek

[Hyenečka]

nemáte právo číst tento příspěvek

[Theresa]

nemáte právo číst tento příspěvek

_________________
Zhmotňujeme-li pochybnosti, pak se naše přání nenaplní, neboť se za ně nepostavíme, vlastně to ani nechceme. Jak myslíme, tak se stane.

[Leni.ce]

No já nevím, napsat, že někomu něco přebývá, mi celkem urážející přijde.

_________________
Než někoho odsoudíš, obuj si jeho boty a přejdi jeho cestu, přejdi jeho minulost, okus jeho slzy, zažij jeho bolest, radost, přejdi roky, kterými prošel on, klopýtni na každém kameni, na kterém klopýtl. Za každým klopýtnutím vstaň a jdi dál tak, jak to udělal on. A až potom můžeš chování druhých soudit a tvrdit, že někoho znáš. Ano, nesuď člověka, dokud se neprojdeš v jeho botách.

[zuza]

nemáte právo číst tento příspěvek

[Franchise]

Leni.ce wrote:

No já nevím, napsat, že někomu něco přebývá, mi celkem urážející přijde.

Ano, vědomosti, moc přemýšlení nad pro mě jednoduchými věcmi.

Tady se fakt už nedá prezentovat svůj názor aniž by se na člověka hned nesesypalo moralizujici komando.

_________________
Zítřek Ti nikdo neslíbil ...

[Kačenka]

Mne se nelíbí, ze nejvíc vyhroceně se tady ted k výchově vyjadřují ti, kdo deti nemají. Každy muže mit svůj názor, to je jasný, ale když vycházím ze své zkušenosti, tak ta je taková, ze teprve az když dítě mas, začíná se formovat tvoje mateřství. Je opravdu velky rozdíl mezi chováním se k cizímu dítěti a vlastnímu dítěti, z toho se usuzovat nedá. U mě osobně pak došlo k obratu o velky kus úplně jinam.

Nejsem zastánce vědeckých metod ve výchově a zuzy postupy na me příliš vědecké jsou, ale předem (dokud deti nemá), nikdo nemuze vedet na jaké pocity se pak bude člověk spoléhat a jaký instinkt se projeví (jak psala hyenecka), protože ty pocity jeste nezažil a instinkt mu k tomuhle tématu jeste nic poradit nemohl. Zuzy instinkt ji dovedl k její metodě. Kam vás dovede váš instinkt, az budete v te situaci, myslim moc předvídat nemůžete.

[Leni.ce]

Fran, tak to pardon, já to pochopila tak, že má zuza o kolečko navíc
A spíš mi přijde, že se to tady vždycky sesype na ni.

_________________
Než někoho odsoudíš, obuj si jeho boty a přejdi jeho cestu, přejdi jeho minulost, okus jeho slzy, zažij jeho bolest, radost, přejdi roky, kterými prošel on, klopýtni na každém kameni, na kterém klopýtl. Za každým klopýtnutím vstaň a jdi dál tak, jak to udělal on. A až potom můžeš chování druhých soudit a tvrdit, že někoho znáš. Ano, nesuď člověka, dokud se neprojdeš v jeho botách.

[Franchise]

Kačenko, to je trochu diskriminující. Takže s dítětem v břiše se vyjadřovat nemůžu a bezdětní také ne - resp. jen do určité míry. Já prostě tenhle postoj k výchově mám, možná je dost striktní a fakt si nemyslím, že by se to porodem změnilo.

_________________
Zítřek Ti nikdo neslíbil ...

[Kačenka]

Fran, piš kam chceš co chceš, ono je to zajímavý číst. Já jen psala že se mi to moc nelíbí, že je to takový zvláštní že nejvíc se zuzou polemizujou bezdětný, který o své budoucí výchově ještě moc neví.

Samozřejmě ty základní hodnoty zůstanou, ony ty hormony zase neudělají z člověka magora , ale tady na aortě / na sobě / v okolí vidím fakt velké změny v tom jak si člověk myslí že to bude přirozeně dělat vs. jak to pak přirozeně dělá. Schválně tam vkládám to slovo přirozeně, protože tě pak může dost překvapit, že tě tvůj instinkt dovede jinam než bys řekla.

[zuza]

nemáte právo číst tento příspěvek

[Mykéna]

Pročítala jsem si reakce na instagramu @detijsoutakylidi a donutilo mě to přemýšlet o mých vlastních traumatech. U mě to rozhodně není vše o rodičích. Naši byli zlatý, hodně se nám věnovali a dělali, co mohli, ale něco bylo v té době prostě normální.

V mém dětství bylo dost fyzických trestů a bylo normální dostat na prdel nebo facku za nějakou úplnou blbost. Hlavně od táty, máma mě snad uhodila možná jednou? Běžný bylo takový to - proč brečíš? - Nevim. - Tak nebreč, nebo ti dám na prdel, abys měla proč. A nebyla to planá výhružka, často jsem fakt dostala, když jsem nepřestala. A jasně, že jsem věděla, proč brečím. Někdy prostě člověk brečí, protože v tý chvíli neumí dělat nic jinýho a brečet pomáhá. A někdy nejde přestat. Tak tohle svým dětem dělat určitě nebudu.

Nebo - a proč? - proto, že jsem to řekl. Klasika.
Zajímavý pro mě je s tím rodiče teď po třiceti letech zpětně konfrontovat. Táta třeba je přesvědčenej, že to, jaká jsem, pramení z jeho skvělý přísný výchovy Přitom já to vnímám úplně opačně. Tyhle věci ve mně vyvolávaly spíš vzdor a touhu se vymezit a třeba udělat schválně pravej opak.
Počítám do tří... 1... 2... 3... Na 3 radši udělám, co se po mně chce. Tohle se opakuje několikrát, takže pak zkusím, co se stane, když to neudělám. No hned dostanu na prdel OK, s tím se dá žít, takže příště si klidně nechám dát na prdel, než dělat něco, co nechci

Dostalas jedničku? To se od tebe očekává. Dostalas dvojku? Nic moc, příště přines jedničku. Dostalas trojku? Tady máš 300 příkladů a jestli budeš mít víc než 3 chyby, dostaneš dalších 300. True story Matika mi ve 4. třídě nešla a z tohohle mám legitimní trauma

Po mně vždycky všechno rychle steklo, ale co to se mnou udělalo, vidím až po letech. Jestli budu mít někdy dceru, určitě jí nebudu v 5 letech říkat, že má velkej zadek, a v 7 letech, ať si nebere ty legíny... Svým dětem nebudu odpírat svačiny, "aby jedly oběd". Pamatuju si, jak jsem měla vždycky strašný hlad, ale musela jsem čekat na oběd. Tak jsem pak toho snědla z hladu dvojnásobek a dostala jsem výsměch, že budu tlustá. Nebo jsem do sebe někde něco tajně nacpala nezdravýho.

Ve školce jsem jednou nechtěla sníst buchtu po obědě, protože náplň byla nějaká kompotovaná švestka, ble prostě. A učitelky přivedly všechny děti, co byly už převlečený a připravený na spaní, a nechaly je nastoupit kolem mě v jídelně, kde už jsem seděla sama. A komentovaly to jakože - podívej, děti už chtějí spinkat a kvůli tobě nemůžou, podívej se na ně, jak jsou smutný... podívejte se na ni. Tenkrát jsem nechápala, co je mi do toho a bylo mi to vlastně jedno, zabejčila jsem se, že to prostě nesním. Ale tohle mi říct moje dítě, že se stalo, tak tam asi nakráčím a udělám tam ze sebe pořádnou Karen. Já to tenkrát mámě asi ani neřekla, protože jsem měla pocit, že to já jsem udělala něco špatně.

Když mi byly dva roky, byla jsem hospitalizovaná v nemocnici. Jednou v noci jsem si počůrala postel, protože jsem měla vysokou postýlku a neuměla jsem sama sundat tu těžkou bočnici a vylézt ven na nočník. Když to pak sestra ráno zjistila, řekla mi, že jsem čuně, a jestli si doma taky čůrám do postele. Dva roky mi byly

_________________
Za práva holubů.

[Geike]

nemáte právo číst tento příspěvek