Jelikož jsem toto fórum věnoval Kosovu, chtěl bych s ním širší fórovou věřejnost seznámit

Vlajka a znak.
____________________________________________________
Kosovo je území na Balkánském poloostrově. Podle vlastní deklarace nezávislosti tvoří stát Republika Kosovo (albánsky: Republika e Kosovës, srbsky: Република Косово, Republika Kosovo). Podle ústavy Srbska tvoří Autonomní oblast Kosovo a Metohija (srbsky: Аутономна покрајина Косово и Метохија, Autonomna pokrajina Kosovo i Metohija, albánsky: Krahina Autonome e Kosovës dhe Metohisë) a je nedílnou součástí Srbska [1]. Hlavním městem je Priština.
Od 12. června 1999 byla oblast na základě statusu chráněného rezolucí OSN č. 1244 spravována OSN a Kosovu byla v rezoluci přiznána autonomie v rámci Srbska [2], fakticky ale Srbsko ztratilo nad Kosovem kontrolu. Zdejší Albánci zde záhy vytvořili místní parlament, vládu, jakož i další nezávislé instituce. Kosovský parlament vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát [3], oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj jiných států není jednotný.
Země sousedí s Albánií, Makedonií, Černou Horou a Srbskem.
________________________________________________________
Konflikt v Kosovu
Po stupňujících se útocích srbských jednotek a vypálení dalších albánských vesnic byla z podnětu Spojených států věc přesunuta přímo na jednání Severoatlantické aliance, neboť Rada bezpečnosti OSN byla ztupena ruským vetem. Spojené státy pak i v rámci NATO zastávaly vůdčí úlohu. Cílem vyjednávání bylo nastolení příměří a stažení srbských posil, ovšem výsledek se nedostavil. UÇK, snažící se pravděpodobně vyvolat mezinárodní zásah, zahájila v červenci 1998 ofenzívu, jež však katastrofálně selhala a srbskou protiofenzívou se podařilo povstalecké jednotky značně oslabit, což ale zvýšilo pravděpodobnost, že by Albánci přistoupili na jednání. Situaci se pokusilo podchytit NATO, které Miloševiće chtělo přinutit vyjednávat o kosovské autonomii a stažení vojsk, jinak hrozilo použitím síly. 23. září stanovila několik podmínek také RB OSN. Odpovědí byl masakr v Gornje Obrinje z 30. září, během nějž bylo brutálním způsobem zavražděno asi 20 civilistů.[zdroj?]
NATO 13. října 1998 reagovalo schválením možného použití síly a dalo Miloševićovi čtyřdenní ultimátum. Požadavky byly následující: omezení počtu vojenských a policejních jednotek v Kosovu do 10 dnů, rozmístění 2000 pozorovatelů OBSE, povolení přeletů letadlům NATO nad Kosovem, uspořádání voleb do 9 měsíců, vytvoření multietnické policie, spolupráce s Mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny a jednání o autonomii. Milošević se rozhodl podmínky přijmout. Ačkoliv se vyplnění požadavků neočekávalo, bylo alespoň zabráněno humanitární katastrofě v souvislosti s nadcházející zimou.
Obě strany využily přechodného míru k přípravě – Milošević dosadil do bezpečnostních sil radikální velitele a UÇK přijímala nové bojovníky a dovážela zbraně z Albánie. I když docházelo k drobným potyčkám, všeobecně se očekávala až mohutná jarní ofenzíva. Napětí se ale zvýšilo již 16. ledna 1999 po tzv. masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito asi 45 civilistů. Srbské orgány s touto interpretací nesouhlasily a tvrdily, že těla Albánců byla upravena tak, aby to vypadalo jako těla civilistů.[5] Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai, který měl později možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE, zjistil, že na místě činu byly uskutečněny změny, takže někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami.[5] Spojené státy i Severoatlantická aliance si byly vědomy, že je nutná přítomnost jednotek NATO v Kosovu, aby UÇK odzbrojila a přitom nebyli kosovští Albánci beze zbraně vystaveni srbským jednotkám. NATO současně vyvinulo myšlenku leteckých útoků a na základě této hrozby dalo Miloševićovi ultimátum k zahájení srbsko-kosovských rozhovorů. Začátek jednání byl naplánován na počátek února do francouzského Rambouillet.
Albánská delegace, pod vedením poměrně neznámého velitele UÇK Hashima Thaçiho, nakonec souhlasila s odzbrojením UÇK, autonomií v rámci Jugoslávie a přítomností NATO. Hashim Thaçi se však k podpisu nezavázal a řekl, že se albánská delegace vrátí na jednání do Francie 15. března. Z jeho výroků bylo cítit, že doufá v odmítnutí Bělehradu,[5] což se nemýlil, protože Srbové přítomnost sil Severoatlantické aliance odmítali a dohodu z Rambouillet jako celek nepřijali.
19. března pak srbské jednotky zahájily ofenzívu. Mezitím Spojené státy, páteř případných vojenských operací, schválily použití síly v Kosovu a 23. března mohly začít letecké útoky NATO na Jugoslávii. Srbskými cíli měla být především likvidace UÇK, změna etnické rovnováhy[zdroj?], zastrašení Albánců a vznik humanitární krize, která by vedla k rozdělení oblasti.
Slobodan Miloševič však v rozhovoru pro Washington Times popřel, že by jeho pravidelné jednotky prováděly etnické čistky. Bulharskými tajnými službami byl však zpracován podvrh - tajný plán na vyhnání Albánců "Operace Podkova," který měl Srbsko v tomto směru diskreditovat.[5] Srbské akce proti jednotkám UÇK byly rychlé a agresivní. Docházelo i k dalším akcím polovojenských srbských jednotek vůči Albáncům i jednotek UÇK proti Srbům, k dalšímu vypalování a zabíjení; nově navíc také k zabavování dokladů a násilnému odsunu Albánců za hranice Jugoslávie. Obnovená válka v Kosovu současně připravila o domov na 500 000 jeho obyvatel.
__________________________________________________________


