No, tak mám taky nějaký ten problém...
Je to asi trochu složitější na vysvětlení, ale zkusím to stručně a jasně... Na základce se mi líbil jeden spolužák. Začalo to někdy v sedmičce. Protože seděl na angličtině přede mnou, občas jsme prohodili pár slov a trochu mě provokoval, jak to kluci v tomhle věku dělají, jenže já patřila k těm trochu zakřiknutým holkám, co se nicméně tváří důležitě a chladně, takže jsem několik týdnů vytrvale předstírala nezájem (pochopte, sedmá třída, jestli si to ještě pamatujete... ). Jenže potom zasáhla jedna spolužačka, která začala po celé třídě šířit, že JÁ se JEMU líbím. Asi nás to oba vyděsilo, já bych v té době za nic nepřiznala, že vě mně kluk dokáže vyvolat sympatie, on je, i když se to dosud možná nezdálo, docela stydlivý, takže se úplně stáhnul a skoro ze dne na den jsme se začli tvářit, že se vůbec neznáme. Do toho jsem se s tou spolužačkou dost pohádala, protože ona s NÍM měla "vztah" v šestce na škole v přírodě (nebojte se, za chvíli se dostaneme do přítomnosti ), což vyšumnělo asi po týdnu z jeho strany a vlastně mě obvinila, že se mu líbím. Do konce roku jsme spolu s tím spolužákem nekomunikovali. V osmičce jsem souhrou náhod zase seděla za ním, tentokrát na němčině. Zase jsme si spolu začali povídat, bylo to mezi námi trošku napjaté, ale nikdy se nestalo nic víc, než že mi ukradl jelenní lůj nebo na mě vybafnul na ozdravném pobytu (to zapříčinilo, že můj borůvkový jogurt k snídani skončil na jeho tričku, které jsem musela následně ručně vyprat ). Můžu říct, že celou dobu, nějaké ty dva a půl roku, jsem ho měla vážně ráda. Bylo jsem "mladá", ke spokojenosti mi stačilo, že si mě všímá víc než ostatní, že si spolu vždycky tak dobře pokecáme a že ho dokážu rozesmát. Potom základka skončila, na rozlučce jsme se loučili pořádným objetím a naše cesty se rozešly. Navíc jsem se ze svého rodného sídliště musela s rodiči odstěhovat za město. Mimo školu jsme se nestýkali, možnost, že se někde potkáme, byla nulová. Tak jsem všechny ty pozitivní city pěkně uspala a poslala je k ledu (umím to...). Proběhlo několik třídních srazů, jenže buď jsem na nich byla já, nebo on. Poslední sraz se konal nedávno. Tentokrát jsem věděla, že tam oba budeme, protože jsem se podílela na organizaci. A moc, moc jsem se na něj těšila. První část neprobíhala zrovna ideálně, protože jsme seděli na opačných koncích stolu. Sice jsem si skvěle pokecala se všema na svojí straně, ale chtěla jsem se taky dostat k němu. Už jsme byli na místě pět hodin a nepovedlo se mi to, bála jsem se, že mi odejde, tak jsem to raději vzdala. Jenže po jedenácté hodině padnul návrh, že se přesuneme jinam. Opravdu jsme se přesunuli, pár lidí odpadlo, takže nás zbylo asi patnáct. Už jsem se o to vůbec nepokoušela, ale nějak došlo k tomu, že jsme skončili vedle sebe v čele (museli jsme se zdrcnout...). Tak jsme si začali povídat. Páni, přísahám, takhle jsem se ještě s žádným klukem nebavila! Bylo to neuvěřitelné, ani vteřinu jsme nemlčeli, pořád jsme si měli co říct, byli jsme na stejné vlně, mluvili jsme bez přestání přes dvě hodiny jenom spolu a stejně jsem mu nestihla říct polovinu věcí, co jsem chtěla. Bylo to absolutně báječné a mně bylo tak hezky, do toho se vrátily všechny moje po tři roky uspávané city. A tu výřečnost nemohl způsobit alkohol, protože my dva jsme skoro nepili. Až asi po hodině mi došlo, že jsem se s ním vlastně chtěla bavit celý večer a teď na to konečně došlo. Vážně jsem si nikoho jiného nevšímala, ani on (a to mu po pravici seděla nejhezčí holka ze třídy, se kterou měl techtle mechtle na lyžáku ), ale nebyl to úmysl, prostě jsem nikoho jiného nepotřebovala a čas utíkal vážně rychle. Ke konci se k nám najednou přifařilo pár lidí, možná úmyslně, najednou jsem se probrala, jinak vůbec nevím, co se na tom srazu poslední dvě hodiny dělo . Začalo se plánovat, kdo kam odejde, a jedna kámoška se ho zeptala, kde bydlí, on odpověděl, že tam a tam, ve mně trochu hrklo, vždycky jsem si myslela, že bydlí trochu jinde. Šlo o to, že já ten večer spala v bytě po babičce, protože tak pozdě bych se k nám domů už nedostala, a ukázalo se, že ten byt je v domě, který stojí přímo naproti tomu jeho. "Jo, tak to pojedeš s ní (jako se mnou)," zpečetila to kámoška. Takže nás čekala ještě společná cesta domů. Venku jsem začla být trochu nervózní, za chvíli jsme mířili už sami dva k zastávce, ale opět to bylo super a pořád jsme měli co řešit. On bydlí trochu mimo, než byla naše základka, čekala nás i cesta busem, ale zjistili jsme, že ten jede až za půl hodiny, tak jsme se na to vykašlali a šli půl hodiny ten šíleny krpál pěšky. A byl moc milý a já skoro chtěla, aby ta cesta neskončila. Jenže pak už přišel čas se rozloučit, ještě mě zdržel tím, že mi ukazoval nové auto, no a potom jsem já trochu zpanikařila, hrozně rychle se s ním rozloučila asi ze tří metrů, protože jsem stála u kufru a on u kapoty... Nevím, co do mě vjelo, samozřejmě, hned, jak jsem se otočila, připadala jsem si jako kráva. Vždyť se nějaký rok neuvidíme, mohla jsem ho alespoň obejmout nebo mu klidně navrhnout, jestli nechce někam zajít, čert už to vem, ale co se dá také čekat od zmatkářky, která ječtě s nikým nechodila .
Nechala bych to být. Zkrátka si povzechla, řekla si, že život jde dál a smiřovala se s tím, že o slušného kluka, který by měl zájem, nezakopnu. Ale je to už pár dní a stále musím myslet na to, jak mi s ním bylo dobře. A jak se mi líbí snad všechny jeho vlastnosti i to, jak vypadá. Asi si říkáte, že kdyby měl vážný zájem, tak by se ozval sám, ale já vím, že snad všechny jeho vztahy musela prvním krokem odstartovat holka, je to takový ten ťuňťa. Vím, že teď s nikým nechodí, s poslední holkou se po několika měsících rozešli (řekl mi to docela důrazně). Ale konečně k jádru pudla... Já bych ho za nějaký čas dokázala pozvat, jestli si nepůjde někam sednout. Jenže oficiálně jsme pořád jen kamarádi. Já ho mám vážně moc ráda, až se sama divím, že jsem takového citu schopná, protože jsem žádného kluka tolik nechtěla. Ale je dost možné, že on ke mně (už?) nic podobného necítí. A bojím se, že jestli to tak je, tak přijdu i o to přátelství. Na druhpu stranu, co je to za přátelství, když se vidíme doslova jednou za pár let...
Co byste dělaly vy? Riskly to, abyste pro klid v duši věděli, že nepřicházíte o velkou šanci? Nebo raději nechaly věc být a těšily se na to, že si jednou za rok pokecáte jako nejlepší kámoši? Možná se vám už stalo něco podobného. Těch posledních pár dní, kdy se snažím nechat všechny rozvířené myšlenky usadit a dívat se na věc racionálně, mám pocit, že na mě téma "láska mezi kamarády" útočí snad ze všech filmů, serálů a rozhovorů známých.
Trápí mě to, nevím, kterou cestu zvolit, Každopádně to nechci řešit TEĎ, potřebuji nějaký odstup, aby se přesvědčila, že už z toho nejsem na hlavu. Budu moc vděčná každému, kdo tu slátaninu dočte až sem a poradí mi... Děkuju...