S mojí v podstatě "dětskou láskou" jsme se rozcházeli tak nějak na střídačku - jednou já, podruhé on. Sice tam byly konkrétní důvody, ale víc než cokoli jiného, byla na vině nezkušenost.
Pak jsme chodila s klukem, který se stal zároveň mým prvním hříškem
. Rozešeli jsme se, ptž ty city prostě nějak vyprchaly...těžko se to vysvětluje. Navíc ke mně nebyl tak pozorný, jak bych si představovala. Když nakonec zazdil moje narozeniny, vykašlala jsem se na věrnost a pak i na něj. I když ten rozchod byl spíš oboustranný.
Po něm jsem byla s klukem, který byl strašně hodný, milý, ale bohužel bral drogy. To mi sice v mém experimentálním období nevadilo, ale beztak by to asi nemohlo dál fungovat, ptž měl hrozně pesimistickej náhled na svět a tak. Rozešli jsme se každopádně kvůli mé nevěře s člověkem, do kterého jsem se nakonec opravdu zamilovala, jenže...
...jsem ten vztah v podstatě neustála. Zpočátku to celé bylo hodně o sexu a asi to tak mělo i zůstat, ptž v této oblasti nám to klapalo dokonale. Jenomže já byla tehdy zoufale zamilovaná, nevyrovnaná a malá holka a skončilo to tak, že on už to moje chování neunesl.
Následoval kratičký "vztah" s člověkem, který se bohužel (pro něj) stal v podstatě takovou náplastí na nezahojený rány z předchozího vztahu. Rozešli jsme se proto, že jsem na bývalého nedokázala zapomenout a ještě navíc jsme spolu něco měli
Takže bylo vymalováno.
Poté jsem měla vztah, který se stal jediným, jehož teď docela lituju, resp. mám pocit, že byl tak nějak pod mou úroveň /když to řeknu blbě/. Rozešli jsme se proto, že po půl roce to vypadalo jako po 20 letech manželství, že jsme si naprosto nesedli a já už ho nemohla ani cejtit.
Ve dvaceti jsem potkala současného přítele. Jsme spolu 4 roky a rozchod neplánujeme