Mně je čerstvých 25 a depresi jsem si tedy snažila nepřipouštět...trochu to na mě padlo v Anglii, kde jsem teď byla na jazykovém kurzu, a byla jsem tam skoro mezi nejstaršími (jako byli tam lidi, kterým bylo 24, jenže stejně byli mladší než já o pár měsíců, na to jsem ale zvyklá...
), ale brala jsem to v pohodě, i proto, že si myslím, že na ten věk nevypadám
Pak jsem ovšem jela vlakem a poslouchala rozhovor jakéhosi brýlatého plešatce, který vypadal tak na třicet nebo i víc s jeho kamarádkou, která byla sice docela "poďobaná" jako puberťačka, ale obličej už prozrazoval taky "nějaké ty roky"
, bavili se o tom, jak se na svůj věk ještě necítí, že se cítí pořád jako na střední, tak na 17, 18 (mluvili mi z duše), ovšem pak ten chlap řekl: "Máma mi taky říká: Už bys měl přestat blbnout, už je ti
pětadvacet..."
...ehm, tak to mě jakože trochu naštvalo a rozesmutnilo, že patřím mezi takové "páprdy", s nimiž jsem se snažila se nespojovat...
...na druhou stranu mám kamarády ze střední, kteří pořád vypadají stejně jako v době maturity a to letos bude už sedm let. Skoro všichni ještě pořád studujeme (
), takže se vlastně mladší i cítíme, otázka je, jen jestli si to nenamlouváme
Ale věk je prostě věc, se kterou se opravdu nic dělat nedá a já se zatím cítím "v nejlepších letech", jak mi řekla i o skoro 4 roky mladší kamarádka