sfera.pravy.net

[violetka]

Tohle téma bylo i na stratoboardu. Takže, znáte někoho kdo tímhle trpí, nebo máte s tím vy sami zkušenosti? Jak se vám daří zvládat to, jak moc to ovlivňuje lidi co znáte a mají to apod.

[Ruth A.]

Nikoho takového neznám.

[Askari]

jen abych se trochu zorientovala, definujes agorafobii jako fobii z prostoru? mam na mysli, nekdo mi rikal, ze klaustrofobie je taky forma agorafobie, akorat na uzavreny prostor.

takze to myslis v uzsim slova smyslu?

[violetka]

Ne, myslím to celkově. Agorafobie není jen strach z prostoru. Je to prakticky jakoby víc fobií v jedné. A mě zajímá jakákoli její forma (sama tím do jisté míry trpím, takže budu ráda když uslyším zkušenosti ostatních)).

Jinak o agorafobii víc například zde

[Askari]

Ah, okey. Myslim, ze Te stiham, jenom nevim, co bych ted k tematu rekla.

[*Theuska*]

Já někoho takového znám, a proto si dokážu představit, jak je to stresující, když člověk nezvládá základní věci běžného života, protože "prostě nemůže".
Tenhle človíček absolutně nezvládá veřejné dopravní prostředky - už jen z té představy je mu zle. Kupodivu zvládá cestovat letadlem, ale třeba do busu nebo do metra by ho nikdo nedostal, takže kam se nedostane autem, tak tam prostě nejde.
To samé nákupní centra a všechny větší obchody. Nakupuje jen v malých obchůdcích, které už zná. Vždycky když musí jít do nějakého většího komplexu, tak musí být s někým a nejdřív si musí zjistit, kde jsou všechny únikové východy a toalety. Děsí ho ten velký prostor a hodně lidí tam.

Ale snaží se to teď s pomocí blízkých lidí překonávat a chodí na terapie. Doufám, že mu to pomůže .

_________________
***Člověk nikdy nesmí přestat snít.***

[jirka]

u me klasutrofobie. A to doslova. Vytahy, sklepy apod. Male prostory. Fuj. A pak verejna doprava. DO autobusu me nikdo nedostane.

_________________
[i]štestí je dar
]

[indulona]

violetko, to je telepatie. Zrovna v týdnu jsem na tebe myslela a říkala jsem si, že ti napíšu, jak si vedeš

Já s tím zase začínám bojovat, přesněji s tím, aby se to nevrátilo. Mám to spojené s příchodem tepla...Už ted pocituju, že se omezuju v jídle ve školení jídelně, na né mám blok největší

[violetka]

indulona - mě se daří dělat malý pokroky ale jenom pomalu. Už zvládám jezdit trolejbusem a autobusem ve většině případů, víc chodím do školy, ale třeba do kina by mě teď nedostali ani za nic V pondělí mi začíná terapie u novýho psychologa, tak doufám, že to bude přínosný. Poslední měsíc s tím totiž bojuju prakticky sama a přišlo mi, že už by to chtělo nějak cíleně řešit..
Střídá se to u mě v takových fázích. Někdy je to úplně v pohodě, já v klidu dojedu třeba trolejbusem i na místo který je vzdálený 20 minut cesty (dřív nemyslitelné, obvykle mě zabíjí i těch 12 minut ke škole) a nemám vůbec strach že by mi bylo blbě a zvládám to, a pak najednou druhej den zase znova propadám panice když mám jít někam daleko, když mám jít do kina nebo tak něco.

Do školní jídelny už ani nechodim. Tam jsem to vzdala v době kdy jsem si vsugerovala že když se najím, stoprocentně pak budu zvracet a tak ve škole skoro nejím a jím až doma, protože se chci vyhnout tomu, že by to někdo viděl (faktem je, že jsem ještě nikdy nezvracela, když jsem měla pocit že "teď určitě a všichni to uvidí".)

Ale jsem ráda, že s tím bojuješ dřív než se to vrátí. Doufám, že to obě zvládnem postupně úplně překonat.

[indulona]

Já to mám taky ve střídavých vlnách. A je zvláštní, že někdy, když mi je dobře si prostě nedovedu představit, jak mi v té samé situaci může být blbě a pak, když mi je blbě zase nechápu, jak mi může být dobře.
Zatím jsem si řekla, že když nebudu v jídelně pít po jídle a nesním to celé, tak mi nic nebude, což funguje. Ale je krásně vidět, jak to mám psychické, protože doma sním celý oběd, vypiju potom sklenku vody a nic mi není. Ach jo

[edit_no_90]

Tak se k vám tak částečně přidám - nevadí mi velké prostory, ale davy
Klaustrofobii (nebo určitou formu) jsem měla krátkodobě jako následek autonehody, nezvládala jsem procházet pod nízkým stropem (třeba podchody atd.). Časem to přešlo. Pořád se ještě cítím špatně v metru, ale zvládám, zatím zvládám. Už se mi dlouho nestalo, že bych musela vystoupit nebo tak něco *smajlíkťukajícínadřevo*

[Askari]

Jo, to bych taky rekla.. zvladam, zatim zvladam, proste se snazit co nejrychlejs dostat ven odkudsi a rikat si, ze preziju [fakt si to rikam, docela casto, pomaha to uklidnit se a proste *dychat* a v klidu si to promyslet, teda v trochu klidu]

to je dobry, pripadam si jako naprosty idiot, ze o tom mluvim verejne, mohli byste mi prosim nekdo rict, ze to je v poradku o takovych vecech psat na sklo a ze jakoze nejsem uplny idiot?

[edit_no_90]

AS - nejsi, někdy je to potřeba, třeba se podívat pak zpátky, cos sem napsala, hm?

[Askari]

to jo, urcite se budu koukat zpatky, vzdycky se koukam zpatky a aspon si pripomenu, ze jsem *ja*, najdu si znova nejaky hranice... protoze popravde receno emocne vzato jsem docela v haji, intelektove porad jeste funguju, nevim jak, myslenkovy procesy docela zachovany ale citove se tak nejak ztracim a znova nalezam...

radsi bych se vic nalezala nez ztracela.

ve ctvrtek jsem nesla do skoly protoze jsem proste nesnesla myslenku, ze bych tam mela jit. neslo to. rekla jsem to pak spoluzackam, mymu uzkymu krouzku co vi docela hodne, ne teda dost ale docela hodne, tvarily se ze chapou a tak, jsem za ne hrozne vdecna...

taky mi jedna kamaradka, ktera vi faakt moc a verim ji asi vic nez sobe, vzdycky nabizi vodu, proste vodu... uvedomim si, ze se jako nic nedeje a ze jsem s ni a ze mam vodu ktera je cista a... a nevim, proste me to deesne moc uklidnuje.

ale je to divny. jenom to neumim odignorovat, protoze je vseho proste moc a aspon maly kousicky ze sebe musim dostat.

omlouvam se za ten vylev.

[Suny]

Já mám leda tak klaustrofobii, ale asi v malé míře ... v klidu jedu výtahem atd, ale jakmile je ve výtahu 6 lidí a já jsem namáčklá, tak mám pocit, že nemůžu dýchat a začnu být strašně nepříčetná

_________________

If you want to make God laugh, tell him about your plans.
-Woody Allen-