Před chvílí...
M - Já si udělám puding...
Já - Tak si ho udělej...
M - Eli, kde máme hrnec?
Já - Vem si ten mlíkovej... Ten stříbrnej...
M - Já nevím jakej, musíš mi ho najít.
Já *zvedám se z gauče a jdu mu najít hrnec* Musíš do něj zboku nalít vodu.
M - Cože, kudy? To nechápu, to mi musíš ukázat.
Já *nalívam vodu*
M - Eli a máme mlíko?
Takhle to chvíli pokračuje, nemám náladu vařit v 11 večer, chci ať si to udělá sám.
M *míchá puding na plotně cca 40 sekund* A kdy už to zhoustne? Mě už to nebaví. Musím na záchod, pojď to míchat.
Já - Ale vaříš ty, ne já. (no jdu k tomu, co mi zbývá)
*99 years later*
M - Už to je hotový? Já už si chci pustit druhej poločas.
Já - Ne, musí to zhoustnout, pojď si to hlídat.
*jdu si sednout do křesla, M po mně co pár minut hází ukřivděný pohledy a ptá se, kdy už to bude*
Nakonec jsem zasáhla, odstavila, nalila do mističek...
M - No jo, tobě to jde mnohem líp, mně to vůbec nejde, příště to radši budeš dělat ty...
No pobavilo mě to spíš proto, že jsem přesně čekala, jak se to bude vyvíjet. Už ve chvíli, kdy kolem mě dupal sem a tam s tím sáčkem pudingu v ruce a čekal, jestli nějak zareaguju