sfera.pravy.net

[small butterfly]

Ahoj, chodím sem na toto forum spíše jen jako pozorovatelka a chtěla bych se sem svěřit se svými myšlenkami a problémem, co mě teď v poslední době dost trápí...vlastně mě to dohnalo k tomu, že teď nejsem ani schopna se "odpíchnout" z místa a normálně fungovat, asi nejspíš nějaká existencionální depka, ale vůbec nevím, jak z toho ven . Začalo to zhruba před měsícem, kdy jsem zvládla poslední zkoušku na VŠ a mám teď volno. Říkala jsem si - paráda a teď krásně téměř měsíc a půl volna před sebou, ten si krásně užiju, najdu si brigádu, zajedu navštívit kamarádku do zahraničí, budu mít konečně čas na sebe a své koníčky...ale takhle krásně jsem si to naplánovala a všechno je úplně jinak, naopak. Nejprve mě deptalo to, že jsem si nemohla stále najít brigádu, pořád ne a ne najít něco pořádného, teď když se mi to podařilo, domluvila jsem si brigádu a noc před tím dnem jsem z toho dostala takovou asi bych to přirovnala k "panické" hrůze a já tam nešla ...(musím říct, že už jsem měla spoustu brigád, sice druh této brigády jsem ještě nikdy neměla, ale myslím, že už jsem si toho vyzkoušela spoustu, byla jsem dokonce i 3měsíce v zahraničí). Proč najednou ten strach? Přítel to rozebíral a já musela uznat, že mě má celou přečtenou. Tolik něco chci a když to není úplně to nej, má to jediné mínus, tak to zruším, mám z něčeho takový strach, že dám raději přednost pohodlí a klidu (a taky dodal, že dám raději přednost tomu, že vím, že bych mohla být s ním - proč mě to tak mrzí, že si uvědomuju, že je to pravda a přitom nedokážu najít ten impulz a začít s tím něco dělat ) Nemám doma zrovna moc dobré zázemí, nejdříve měli rodiče poznámky k tomu, že jsem si nebyla schopna najít brigádu a že jsem celé dny jen doma...Teď je mým problémem asi i do jisté míry závislost na příteli. Já jsem v tom vztahu ta, co má ráda víc...Mým problémem je také to, že neustále řeším to, jak vypadám, srovnávám se s okolníma holkama, s přítelovýma bývalýma...řeším neustále svou postavu. Přitom jsem bývala holka, co měla sice pár kilo navíc, ale uměla je tak nějak "prodat", usměvavá a pohodová. Teď uzlíček nervů. Nemám žádné sebevědomí, nesnáším se za to, jaká teď jsem. Bojím se teď nových věcí, jak řekl taky přítel (když už si toho všiml i on, tak musím působit asi jako opravdový loser) že mám jen školu, kde mi to jde a to je vše...Prosím poradte jak z toho kruhu sebelítosti nebo co to je ven, jak najít podnět vyhrabat se ze "dna", z pocitů, že jsem k ničemu a nic neumím...takhle nemám sílu vůbec na nic....Děkuju všem, co si tenhle výlev mých pocitů přečtou a ještě najdou radu.

[little_B]

Úplne tvoje pocity chápem.. Tiež mávam stavy, kedy si hovorím, že som nula, že som nič nedokázala, porovnávam sa so všetkými naokolo a nakoniec dospejem k záveru, že sa môžem ísť akurát tak zakopať, pretože som nanič, všetci sú odo mňa lepší a podobne... Ale toto nie správny prístup.

Nie je ľahké dostať sa z týchto pocitov, ale určite sa to dá .
V prvom rade si uvedom, že nie si nula a že si toho už veľa dokázala. Dostala si sa na VŠ a ide ti to tam dobre - to je super. Čo sa týka postavy a porovnávania sa s ostatnými ľuďmi - to by si mala čím skôr prestať riešiť. Nie je to na nič dobré. Každý z nás je iný a každý z nás je určitá osobnosť. Možno sú priateľove bývalé štíhlejšie, krajšie, lepšie oblečené, viac spoločenské.. no a?? Nech sú. Ty máš ale určite iné kvality, ktoré oni nemali. Priateľ Ťa má rád takú, aká si a to je podstatné. Jasné, môžeš si zlepšiť sebavedomie tým, že sa povedzme začneš viac o seba starať (neviem, čo je tvojim konkrétnym problémom ohľadom postavy) - trochu si zacvičíš, kúpiš si niečo pekné na seba.. existuje plno spôsobov, ako si v tomto smere zvýšiť sebavedomie ...

Čo sa týka nových vecí - veľa ľudí má z nich strach. Priznám sa, ja tiež . Ale ten strach treba prekonať. Každý z nás zažíva v živote nové situácie, či je to už nástup do novej školy/zamestnania, nové bývanie, spoznávanie nových ľudí... Je to prirodzená súčasť života. A netreba sa jej báť. Možno sa bojíš zlyhania, to je úplne prirodzené, ale nesmieš sa tomu poddať. Všetko nové trvá len chvíľu, potom si na to zvykneš a už sa to stáva súčasťou akéhosi denného stereotypu.

Čo sa týka brigády, tej sa vôbec nemusíš báť.. veď nejde o život . Musíš sa odhodlať vyskúšať ju a keby sa ti aj náhodou nepozdávala, tak vždy môžeš odísť. Nikto ťa tam nebude nasilu držať. Ale za pokus to vždy stojí! Ja som tiež dosť na nervy z toho, že onedlho asi zmením prácu a budem v novom prostredí, novom kolektíve.. a úprimne sa toho bojím. Lenže viem, že to musím prekonať, pretože to bude ďalšia etapa môjho života a tak, ako som prekonala prvotný strach pri každom z mojich doterajších zamestnaní, prekonám aj tento strach. Musím. Ja si stále hovorím - čo ma nezabije, to ma posilní. Skús to aj ty .

_________________
Prax ukazuje, že žena vydrží ešte desaťkrát toľko vo chvíli, keď vyhlasuje, že už nevydrží. Niektoré typy aj dvadsaťkrát.
Je to dobré. Zachráni to mnohé vzťahy, ktoré stoja za to.
Je to zlé. Udržiava pri živote aj vzťahy, ktoré stoja za hovno už dávno.

[Guest]

little_B -

Děkuju za povzbuzení.
Máš pravdu v tom, že tohle je ten nejhorší přístup, co můžu k věcem mít. Já jsem tyhle stavy nikdy nemívala, až teď na VŠ, když si říkám, že už jsem dospělá, že bych měla pořád někam stoupat...najednou přišel ten strach z nějakého neznáma. Je lehké si to tak říct, že bývalky byly takové a makové...a říct si, že já jsem já. To je to, co asi já neumím, být sama sebou, být svá...stydím se někdy za sebe, za to co dělám a jak dělám některé věci, že by si o mě museli lidi myslet, že jsem divná Netuším, kde se to ve mě vzalo. Hrozně moc bych se to chtěla naučit, mít se ráda, takovou jaká jsem, ulehčila bych sobě o tolik starostí. Víš já se snažím o sebe pečovat, ale když mám tyhle pocity, tak mě to je tak nějak jedno i to jak vypadám, vím, že to musí znít hrozně a když si řeknu, bože ty zase dneska vypadáš, tak se moje depka ještě prohloubí ...nejvíc mě mrzelo, že se přítel včera zalekl toho, že když jsem tu brigádu tak "vyřešila" po svém, tím že jsem tam nešla...tak řekl, že se bojí toho, že tak budu řešit i práci, až dokončím školu, takhle zbaběle...on je o 8 let starší, mě je 21 a jemu 29...a říkal mi na to, že co budu dělat po škole, když nebudu nalézat tu svou práci, třeba ve svém oboru, to budu ještě studovat dál a dál...? tohle mi na to řekl. Mrzí mě, že na základě tady toho, už má strach z toho, co budu dělat po škole...ale dala jsem mu důvod k tomu si to myslet. Vždy si totiž něco domluvím a pak to na poslední chvíli zruším Nevím, jestli je to projev mojí nevyzrálosti..měla jsem jen jet s kamarádkou na výlet do Brna...a nejela jsem, protože jsem měla zrovna depku z mé postavy a vím, že je to asi k nepochopení, ale já pak moc nerada chodím mezi lidi

[Fantagiro]

Nehovor mi, ze je to s tou postavou az tak zle, ze by si to musela tak prehnane riesit....V com konkretne mas problem?

_________________
Asi to tak funguje aj pri rozchodoch. Že aj keď bolia a keď vlastne vôbec nič nie je doriešené, stačí, aby padlo slovné spojenie definitívny rozchod a z kruhového objazdu sa zrazu objaví cesta, po ktorej sa dá výjsť. Je jedno či štvornožky, alebo vzpriamene po dvoch. Je jedno, že ju človek chvíľu ignoruje a stále sa vozí dookola. Je tam. Tá cesta. Človek sa môže nastaviť na nové zajtrajšky, stopne blúdenie emócií v krvnom obehu, celé je to iné. Lepšie.

[small butterfly]

Víš co je na tom to nejhorší, ono to asi není až tak zlé, nejsem tlustá, ani vyhublá, prostě úplně normální holka si myslím...vždycky jsem se měla ráda, ale teď...můj bývalý přítel zbožňoval moji postavu, vždycky říkal, že se mu strašně líbí, zkrátka nikdy na mou postavu neřekl ani poznámku, vlastně mi nikdy nikdo nic na postavu, až teď současný přítel...dělá si srandu z mých špeků na břichu, tahá mě za ně...a dříve mě třeba tak mačkal, až mě samotné to bylo opravdu nepříjemné a říkal u toho, že bývalkám to dělat nemohl, že by se rozpadly, kdysi mi při sexu řekl, že mám hrozně velké půlky a že se do mě nemůže dostat ze zadu...ve srandě mi říká slaninko, v katalogu vídí třeba nápis nadměrné velikosti a řekl na to, koukej tady by měli i něco pro nás, říká to asi ze srandy, ale když si někdo okolo mě dělá sradnu neustále z jedné věci, tak se mi to už tak nějak stačilo vrýt do podvědomí a začínám to jídlo fakt řešit, jako nikdy v životě. Myslím, že jsem se začla i v důsledku toho občasně přejídat a až po těch rádoby směšných poznámkách opravdu už i trochu ztloustla ...a já jsem si to tak vzala osobně, že od té doby to takhle přehnaně řeším. Vím, že to zní hrozně snadně, neřešit to, ale ono už mi nějak přestalo jít.

[Merykara]

ed

_________________
Every now and then the stars align, boy and girl meet by the great design.
Could it be that you and me are the lucky ones?

Last edited by Merykara on Fri 21.3.2008 22:57; edited 1 time in total

[small butterfly]

Merykara Myslím, že je to dobrý krok, odjet do zahraničí a odjet na chvilku pryč z "běžného stereotypu", otevřít si oči nějakými novými rozhledy, poznat nové lidi, atd...Já totiž plánuju to stejné, odjet pracovat nejlépe do anglicky mluvící země, avšak po tom, jak jsem se zachovala s tou brigádou, si upřímně sama sebe nedokážu představit, kde vezmu tu energii a odhodlání, odjet tam...doufám, že se mi to podaří a Tobě taky! Myslím, že by to mohl být dobrý krok, něco změnit. Já se dokonce i bojím řídit auto. Otec na mě vždycky řval, když řídím...přítel mi několikrát nabízel, že můžu jet jeho autem, že pojede se mnou, bude mít trpělivost, ale já to nedokážu překonat Taky jsem strašně plačtivá, opravdu si myslím, že brečím hodně a že už to asi není uplně v pořádku...Mám strach, že díky tomu ztratím přítele. Příteli jsem to už říkala, že ty poznámky nejsou zrovna milé, on na to řekl, že to je zkrátka on, že o věcech mluví, jako o takových, jaké jsou, že o věcech mluví, jako o takových jak je vidí...

[Merykara]

ja si o tom s tebou rada 'postezuju', ale ne tady verejne. kdybys chtela, tak se zkus zaregistrovat a potom treba napsat soukromou zpravu/PM :)

_________________
Every now and then the stars align, boy and girl meet by the great design.
Could it be that you and me are the lucky ones?

[maxmiliana]

nemáte právo číst tento příspěvek

[small butterfly]

maxmiliana
Jo, to by mohla být ta správná cestička, jít si po malých krůčcích. Momentálně, když se vidím, tak vidím jen to, že se těším, až mi začně za týden letní semestr a já budu ve škole, kde mi to jde...a to je jeden z prostředků, který zvyšuje seběvědomí . Chci to změnit, nemít jen jen jeden cíl...školu. Už mi to řekl i přítel, že mám školu, která mě baví a jde mi to tam, ale pak že se jen všeho bojím a nemám to seběvědomí...Jednou mi řekl, že někdy vypadám, jako bych neuměla do pěti napočítat a to to mě strašně srazilo k zemi...Štve mě, že jsem taková, že mám raději jistých svých pět švestek, než abych riskovala něco většího...taky mi přítel řekl, že jestli to takhle budu dělat i po škole, že studuji vlastně uplně na "nic", že dělám všechny věci k ničemu, když ten potenciál, co mám v sobě, nedokážu prodat...

[maxmiliana]

nemáte právo číst tento příspěvek

[small butterfly]

Záliby mám, ale nevím, jestli by mi tohle pomohlo a vyřešilo tenhle problém s tím si začít věřit a přemoct v sobě strach z běžných věcí ...mám klasické záliby, jako např. procházky se psem, vaření, chodím cvičit, když se přemluvím...to není nic v čem bych mohla s někým "závodit", myslím, že tohle by mi nepomohlo rozptýlit ty obavy, možná, že také ano...mám pocit, že je to něco hlubšího.

[maxmiliana]

nemáte právo číst tento příspěvek

[Lothórien]

ed

Last edited by Lothórien on Fri 6.6.2008 18:35; edited 1 time in total

[small butterfly]

Já jsem tě pochopila s těma zálibama tak, že kdybych měla zálibu, ve které dejme tomu vynikám, tak se tím utužím v pocitu, že jsem třeba v něčem dobrá, že něco dobře umím a tak by mi to mohlo po kouskách dodat sebevědomí...tak nějak jsem tě pochopila. Já jsem to myslela, že to má podle mě hlubší důvod, to proč se tak nesmyslně chovám, proč si tak nevěřím, proč jsem nešla dejme tomu na tu brigádu (to je jen jedna z věcí), že je to, co mi brání už normálně fungovat:oops: Strašně těžce se mi o tom píše, ale už to asi není úplně normální, se takhle chovat.