sfera.pravy.net

[freya]

Dahlia, já to mám snad do puntíku jako ty. Taky se šťourám, i když nemám ani důvod.. Říkám si, jak sem hrozná, že všechno řeším, ale kdyby jen tak šlo říct si, STOP, nemysli na to! Ale hold to jen tak nejde.. Občas si připadám, že zbytečně hledám problémy tam, kde nejsou..
Tak ale budu muset zapracovat na tom, abych to zbytečně nedělala horší a slova Rose Madder jsou víc než logické a asi je dobré si je vždycky v tu chvíli vybavit.

[Dahlia]

freya já jsem v tomhle prostě magor. Mám skvělýho přítele, má mě rád, má na mě čas, pořád mi dělá něčím radost. Jenže pokud jde o vztahy, tak nad vším moc přemýšlím a šťourám se v tom, co je naprosto zbytečný. Tím si akorát přidělávám vrásky a blbou náladu. Kolikrát ani nedokážu určit, jestli to, co zrovna řešim za to řešení stojí nebo nestojí. Fakt jsem zralá na Bohnice. Ale jsem rozhodnutá s tím něco dělat, i když lehký to asi nebude, protože jak říkáš, říct si v tu chvíli jen tak STOP prostě nejde.

_________________

[Lothórien]

ed

Last edited by Lothórien on Fri 6.6.2008 17:47; edited 1 time in total

[Lenore]

Dahlia - tak jsi prostě asi člověk, co nedokáže nic neřešit. A když se zrovna "nic neděje", tak si hledáš problémy ve vztahu. Já to mám podobně

I když teď už mám víc jiných starostí a nějak mě to nebaví Jak dlouho jste spolu? Já jsem v tomhle měla největší krizi asi tak po 2 letech... pak to postupně nějak přešlo.

_________________
queerer than we can suppose

[nobodyknows]

co je to vášeň
(skoro 3 roky)
no sem tam třeba nějaká je, ale že by to bylo takový jak na začátku, tedkom mi to třeba nevadí, ale co tak za 20 let? takový trochu nepředstavitelný s tou vášní (teda bez ní )

_________________

.....když se budu učit .....nikdo nikdy neví

[freya]

Dahlia, no právě, já si třeba taky nemám na co stěžovat, přítel je skvělej, občas to taky skřípe, komu taky ne, ale když třeba vidím, co děje okolo, tak si říkam, kdy se to asi stane nám a tak.. Prostě už mám dopředu strach z něčeho co neni nebo co se může stát. A to mě hrozně ubíjí a věřím tomu, že ten vztah tím akorát ničím.. Asi bude problém v tom, že si říkám, proč zrovna já si zasloužím mít se fajn, když moje kamarádky třeba přítel podvádí.. Pak jsem naštvaná na všechny kluky všeobecně a říkám si, že přeci já nejsem a nebudu vyjímka.. No.. a tak pořád dokola.

[Dahlia]

freya už jsem ale udělala aspoň malinkej pokrok. Dřív jsem se šťourala v nějaký blbosti a to, že je to vlastně nepodstatná věc, která za to nestojí, mi vůbec nedošlo. Teď, když na mě přijdou chmury, pár minut je řeším s horkou hlavou (toho už se asi nezbavím), ale po chvíli mi dojde, že to za to nestojí a že se akorát zbytečně užírám.

Asi nejhorší je, dát to na sobě znát před přítelem, už se mi taky párkrát podařilo ho do toho zatáhnout a buď jsem to vždycky hrozně vyhrotila nebo mi naopak přišlo, že mu to jako by lichotí, že mi na něm tolik záleží a akorát to pozvedlo jeho chlapské ego. Proto se teď chci zaměřit hlavně na tohle a před přítelem být naprosto v klidu.

S tím okolím je to fakt na hlavu, mně pomalu přijde, že je okolo mě víc nefungujících vztahů než fungujících. Tak jak pak člověk má věřit, že zrovna jemu to vyjde. Ale asi si prostě musíme uvědomit, že se to fakt nesmí tolik řešit a prožívat, protože tím se stejně nic nevyřeší, jen my se tím zbytečně užíráme. Jenže jak se podle toho skutečně řídít a být v klidu, fakt nevím. Ale vím, že kdyby to šlo, bylo by všechno hned jednodušší...

_________________

[mexxie]

Jéje, tak zrovna tohle jsem do chudáka Rokkan hustila celou dovolenou
Mám to úplně stejně jako Grapefruita, včetně toho věku a vztahu na dálku. Bude mi 24 a říkám si, jestli je tohle všechno? Jestli to má být až do konce života takové?
Já vím, že mě přítel miluje. A já miluju jeho. Jenomže způsob, jakým mi to projevuje, mi mírně řečeno nedostačuje. Vím, čeho všeho je schopný, jakých romantických kousků se ze začátku dopouštěl, a o to smutnějc mi je, když vidím, jak náš vztah vypadá dneska Ne, že by mi svou lásku vůbec neprojevoval, ale... já nechci číst mezi řádky a hledat pod povrchem. Chci okatou romantiku, aspoň trochu a aspoň občas Skoro mi připadá, že jsme teď takoví lepší kamarádi A ze všeho nejvíc mi to připomíná vztah s bývalým v době, kdy to začalo jít do kytek. To bylo mimochodem taky po třech letech, rok jsem se snažila a pak to prostě vzdala. Bojím se, aby to nedopadlo stejně.
Nevím, jestli je to přirozený vývoj událostí, nebo důsledek vztahu na dálku, ale začíná mi z toho hrabat. Přítel chce, abych se přestěhovala do Prahy, ale nechce se mnou bydlet. Ohání se větama jako "slíbili jsme si, že si dáme víc svobody" a "je to vážné rozhodnutí". Nevím, co tak řeší, protože už jsme spolu rok a půl bydleli. A jestli spolu máme zůstat, tak se k sobě prostě jednou nastěhovat budeme muset. Pak z něj vypadlo, že chce příští rok na 6 měsíců odjet do USA. Taky bezva vidina. Chápu, že to je jeho sen a v plnění snů není radno mužům bránit (nakonec, to by bylo to poslední, co bych chtěla), ale já se zcela sobecky ptám, CO JÁ?
Máme vztah jak po desetiletém manželství a já už teď snáším tu dálku dost blbě. Jsem si skoro jistá, že půl roku nevydržím A v hlavě se mi honí otázka, jestli to má teda vůbec cenu?
Do toho se mě dost evidentně snaží sbalit kamarád, který mi taky není tak docela lhostejný, ale podezírám se, že to je hlavně proto, že mi přítel nevěnuje tolik pozornornosti, jako on. Lichotí mi, že se o mě tak dlouho a tak intenzivně snaží pěkný, chytrý a schopný chlap.

Jsem z toho zmatená a upřímně řečeno, už dost vyšťavená. Nechci přítele do ničeho nutit, ale zdá se mi, že on si dost spokojeně vede svůj život v Praze a ty víkendy doma jsou jenom takové zpestření. Já bych chtěla víc. Kdybych aspoň věděla, že ta budoucnost je jakž takž v rámci možností jistá. Jenomže s ním nevím, jestli se za dva roky nerozhodne odstěhovat do Austrálie nebo do Číny, nebo co mu zase rupne v bedně Na jednu stranu je fajn, mít chlapa, se kterým se nenudíte, ale všecho moc škodí On mě má rád, ale tak nějak po svém. A já nevím, jestli mi to stačí.

[Grapefruita]

mexxie, úplně jsem to přečetla jedním dechem
Já mám zas docela opačný problém než ty - já bych ráda cestovala, poznávala a jezdila po světě (v rámci finančních možností teda ), ale přítel na to není.
Důkaz: je cizinec a když jsem se ho ptala na dvě nejvýznamnější památky v jeho zemi, přiznal, že tam nikdy nebyl Ptala jsem se ho, co tedy celá ta léta dělal a tvrdil, že raději sedí doma, počítač, filmy, Playstation, to je jeho Taky rád kouká na porno, ale to mu samozřejmě nevyčítám, je to prostě TYPICKÝ chlap.
Jsme spolu třetí léto a ani letos spolu nepojedeme nikam na dovolenou, protože se musí učit. Což mu taky nevyčítám. Ale pak ať se netváří kysele, když mu oznámím, že jedu s kamarádkou do Egypta - vadí mu asi ten Egypt, jako že mě tam budou balit chlapi či co - neřekl to přímo, ale tak nějak jsem to z jeho obličejů vydedukovala Přitom ví, že ho miluju a NIKDY jsem mu nevěrná nebyla a nebudu. Taková je má pevná zásada: nevěra ve vztahu NE.
Jenže mě hrozně štve, že nemáme spolu za TAKOVOU dobu žádné zážitky Na co budu po těch dvaceti letech vzpomínat??? Jak jsme spolu byli v arabském fast foodu, já si pokecala kalhoty omáčkou a on se domluvil s majitelem, abych si to mohla jít umýt na WC do sklepa? Jak jsme spolu seděli u počítače, koukali na filmy a kouřili? No zrovna k smíchu to není. Právě kvůli tomuhle a jen kvůli tomuhle, dá se říct, mám velký strach, že se s ním jednou rozejdu, i když ho budu pořád hrozně milovat, protože se naskytne někdo, kdo mi toho dokáže nabídnout víc. S kým budu moci cestovat, smát se, užívat si...nejen počítat dny, než zase přijede, dávat pozor, abych ho nerušila při učení, vymýšlet program sama pro sebe, protože on ZASE nepůjde či nepojede atd. A především se mi vkrádá ta stejná otázka jako u mexxie: to už bude pořád jenom takhle? Vím, že pořád třeba ne...ale několik let, než dostuduje, bohužel určitě A myslím, že společné bydlení to nevyřeší. To máme naplánované, ale mám takový nejasný pocit, že tohle s tou jeho "neakčností" bude pořád stejné (a na to, abych ho věčně někam "tahala", už taky asi nebudu mít pořád sílu).
Není to zdaleka tak hrozné, jak jsem sem napsala, ale prostě jsem se s tím potřebovala "svěřit"

[zbrody]

mexxie wrote:

Jsem z toho zmatená a upřímně řečeno, už dost vyšťavená. Nechci přítele do ničeho nutit, ale zdá se mi, že on si dost spokojeně vede svůj život v Praze a ty víkendy doma jsou jenom takové zpestření. Já bych chtěla víc. Kdybych aspoň věděla, že ta budoucnost je jakž takž v rámci možností jistá. Jenomže s ním nevím, jestli se za dva roky nerozhodne odstěhovat do Austrálie nebo do Číny, nebo co mu zase rupne v bedně Na jednu stranu je fajn, mít chlapa, se kterým se nenudíte, ale všecho moc škodí On mě má rád, ale tak nějak po svém. A já nevím, jestli mi to stačí.

Mexxie, ja tohle resila 5 let až jsem si řekla, že to tak nechci, že chci jistotu, nekoho, kdo mi bude davat najevo lasku kazdy den a ne nekoho, kdo mi kazdy den rika, ze by si me nikdy nevzal. Ted to snad mam ale nemam JEHO. On se zda stastnejsi, je porad nekde pryc. Pracuje a o vikendech si uziva (doslova). Nekdy si rikam, ze sme se oba mohli snazit vic a zkusit to zlepsit spolu. Jakkoli. Ale proste sme to oba vzdali, i kdyz se porad mame strasne radi

[Johanka]

Holky, tak to je hustý! I když asi bych spíš ocenila chlapa, který mě miluje, ale nedává to tolik znát, než toho, co mi bude říkat sladký řeččičky, bude akční, ale ta láska nebude tak hluboká... Asi každý chceme to, co nám chybí...

Ačkoli jeho názory moc neuznávam, tak si ráda čtu Plzáka... Fakt mě baví, jak vtahy bere tak nějak funkčně..."jste mladé, všechno máte před sebou, jestli vám vztah nevyhovuje, utíkejte..." Ale líp se to řekne, než dělá.


Mexxie a proč s Tebou nechce bydlet? Pokud spolu chcete jednou žít, tak to dřív nebo později stejně přijde, ne? A navíc spolu nejste měsíc. Vžyť volnost můžete mít, i když spolu bydlíte. Naprosto Tě chápu. Taky by mi vadilo, kdyby chtěl odjet na půl roku pryč. Proč jsou ty vztahy tak složitý???

_________________
27.10.2010 - Těhotenská poradna
23.11.2010 - TP

[Grapefruita]

Johanka wrote:

Proč jsou ty vztahy tak složitý???

[mexxie]

Zbrody, toho přesně se taky děsím Že se rozejdeme, i přestože se budeme mít rádi, ale pořád na sebe budeme myslet a říkat si co kdyby. Smutně na sebe pokukovat na třídních srazech

Myslíš, že byste se k sobě mohli ještě někdy vrátit ?

Hrozně bych chtěla, abych s ním mohla do budoucna počítat. Aby to bydlení nebo i tu rodinu nebo tak, aby to aspoň trochu plánoval. On s tím sice počítá, ale tak nějak po svém. Já ale nechci žít do 30 v nejistostě z toho, co bude. Ty jeho věčné změny plánů mě nebaví.
Já mám z přítele někdy pocit, že je šťastnější, když jsme od sebe. On je hrozný idealista a reálný vztah není nikdy dost dokonalý. A když se vidíme jednou za čas, nikdy to není taková nuda, jako v normálním "pravidelném" vztahu. Jenomže se obávám, že mám spíš opačný postoj Mám ho o to radši, čím víc jsme spolu. To mám pak pocit, že bych zvládla všechno. Když jsem sama, žiju si prostě svůj vlastní život a nechce se mi pak přizpůsobovat jemu. Proč bych měla? To přece on odešel, on to zkomplikoval, ale nedělal to pro nás, jak se mi furt snaží nakecat, ale prostě a jednoduše pro sebe (aspoň kdyby si tohle přiznal ). Jo, uvědomuju si, že to takhle brát nemůžu, a fakt se snažím, ale občas si nemůžu pomoct
Pořád se berou nějaké ohledy na něj a na jeho potřeby, ale co ty moje? On mi vždycky tak pěkně dokáže zdůvodnit, jak to teď není možné, že mi dojdou slova (a to už je u mě co říct ).


Grapefruito, já bych taky cestovala, ale tak nějak páprďácky. Nejsem si jistá, že bych chtěla třeba na rok do Austrálie, bojím se, že bych všechno, co jsem se pracně naučila, zapomněla Ale cestovat bych určitě chtěla, ale k tomu taky potřebuju práci a z toho plynoucí peníze
A s tou dovolenou to taky znám Loni jsem ho k jedné horko těžko dokopala, měla jsem z toho úplně blbý pocit, že ho nutím (taky to bylo naše 3. léto ). A letos jsem jela s Rokkan a měla jsem pocit, že mu to snad i vadilo, že jsem nejela s ním, a furt mě popichoval, jak chce taky jet a jak pojede sám. To je těžko. Furt mi říká, ať si dělám věci podle svého, a když si je podle svého dělám, tak je uražený (a nejhorší je, že to ani nedá pořádně najevo, že mu to vadí. to taky čtu jenom mezi řádky )

[Lenore]

Já bych řekla, že vztahy jsou složitý, protože si je takový děláme. Někdy zbytečně moc přebíráme a říkáme si, jestli někde nečeká někdo lepší a na druhou stranu někdy nedokážeme ukončit evidentně nefunkční vztah.

Myslím, že když se lidi neshodnou v zásadních věcech nebo jsou hodně odlišné povahy, tak jim ten vztah nevydrží, i kdyby si vyznávali lásku 10x denně. Jenže kolikrát si to nechceme přiznat.
Zase když už najdu někoho, kdo mi vyhovuje, tak se ho budu držet a nebudu si vymýšlet věci typu "není to jako dřív", protože happily ever after bez jakýchkoli problémů prostě neexistuje. Jde jenom o to poznat, s kým ty problémy stojí za to překonávat.

Co jsem měla z toho, že mi bývalý 3 roky psal zamilovaný zprávy a dělal romantická gesta, když jsem ho stejně nemilovala a mohl se třeba postavit na hlavu
Teď jsem si naopak jistá, že mám toho "pravýho" (a nemyslím si, že je jeden jediný, osudem určený) a nepotřebuju žádný blbosti okolo, prostě cítím vzájemnou oddanost nebo jak to říct a to mi naprosto stačí a vím, že tohle může vydržet celý život.
Ale nechci tady o tom moc psát, protože si pak vždycky připadám blbě

_________________
queerer than we can suppose

[zbrody]

Mexxie, ja nevim, asi ne. Uz sem toho udelala tolik abysme spolu nebyly. dal radsi edit..