Nám M. rodiče pořád cpou, ať si předěláme chalupu po jeho babičce, ale já bych to teda nechtěla ani za nic, přijde mi to jako strašná otročina a úplně zbytečná starost. Ve volným čase si radši zalezu s knížkou, budu se něco učit nebo se budu věnovat dětem a ne běhat kolem chalupy a starat se o další nemovitost. Navíc máme oba rodiče v baráku na vesnici s obrovskou zahradou, takže než s těma dětma objezdíme tohle, nějakej víkend jsme třeba s kamarády atd., tak nám bude zbývat max. jeden víkend v měsíci, ani to ne, a to už si radši nějakou chalupu/penzion pronajmu a mám to bez starostí. Nebo pojedu někam na výlet. Maximálně bych přemýšlela o nějaký vyloženě bezúdržbový moderní útulně.
Pro nějaký malý děti je to asi fajn, ale mně přijde lepší je šoupnout k babičce s dědou, bude o ně postaráno, prarodiče si to užijou, děti budou v přírodě a všichni budou spokojený. Ale možná je to naivní pohled a ta realita mi ho zničí.
Je to vlastně vyloženě taková česká vlastnost, touha po tom mít chalupu. Vždycky jsem si myslela, že je to kvůli komunismu, kdy se nemohlo cestovat, tak každej měl aspoň tu svoji chalupu. Tak mě překvapuje, kolik lidí i v tý mladší generaci po tom touží.
Jinak moje babička teď chalupu prodává (a taky se zlobila, že ji nechceme
) a cenu mohli docela dost vyšponovat, protože ten zájem byl obrovskej, zvlášť jak to teď vypadalo, že se kvůli koroně nebude moct v létě nikam jet.