předevčírem jsem viděla kousek videa, které mě naprosto dostalo.. byl to projekt (ten jim zaplatil náklady a ješté si za to vydělali), který natáčela skupina mladých lidí.. lezli na ruznych mistech.. viděla jsem jenom asi dvě části. Jak byli na ostrově a lezli takovou nádhernou krápníkovou skálu a strašně si to užívali... ta příroda a prostě zrovna tahle část mě úplně dostala.. strašně mě to motivovalo, že bych chtěla jednou taky něco takovýho..
Několikrát jsme se s Míšou bavili i o big wall a vČera opět... no a já mám po tom videu a po tom včerejším rozhovoru strašnou chuť si to zkusit.. prostě tohle já musím zaŽít! Fakt jo! Úplně strašná motivace... jakože jsem motivaci v lezení Žádnou neměla a dělala jsem to "jen tak", nijak extra jsem se nesnažila, nijak extra jsem to nehrotila... tak teď tu motivaci mám. První ale musím vyhrát republiku v bodyfitness minimálně (to potřebuju, abych byla uspokojená co se bodyfitness týče.. nemohla bych odejít do té doby... proste CHCI vyhrát, uŽ jsem do toho dala tolik úsilí, že chci, abych dokázala všem, že jsem dobrá, Že jsem nejlepší).. až se mi tohle povede, tak je cíl jasný... musím si zkusit nějaký big wall! Tzn. musím se naučit napřed pořádně lézt, hlavně tu techniku.. ale tohle já musím zažít! Strašně mě to láká. Musí to být neskutečný adrenalin, neskutečně člověk překoná sám sebe.. dostane se do totálního vyčerpání, na dno.. prostě to je něco pro mě.. musí to být strašnej pocit, když se dostane nahoru a přežije to.. to musí být neskutečná euforie..
tady jedno motivační video: Lynn Hil - nejlepší lezkyně.. fakt úŽasný, jak se drží jen těch malých dírek... to bych taky jednou chtěla umět. Zatím je to pro mě sci-fi.. teda jako Lynn Hil lézt to bude asi scifi pořád
Ale aspoň ty malý dírky bych se mohla naučit drŽet
http://www.youtube.com/watch?v=YxRpeFQmyQ4
Jiinak největší problémy u sebe vidím v rovnováze.. neumím balancovat a vyrovnávat to tělem, tak prostĚ lezu furt blbě.. i když teď teda moc nelezu, jak nemám čas a musím se učit.
Ale myslím, že jsem se trochu zlepšla v tom, že už lezu klidněji, víc si to promýšlím, lezu postupně... hrozně mi pomáhá,když je ticho a já si sama pro sebe povídám
("Tak a teď levá ruka... áá tady je krásnej chyt a teď pravá noha.. tak kam si stoupneme? A pravá ruka a levá noha..") a tak
Páš mám tendence to dělat hrozně neklidně, rozháraně a tohle mě uklidňuje.. musím si prostě povídat.. třeba úplně potichu, ale líp se tak na ty pohyby soustťedím a nebojím se tak..