sfera.pravy.net

[n1ckn4m3]

Mne se naposled libily tyhle:

After Apple-picking
My long two-pointed ladder's sticking through a tree
Toward heaven still,
And there's a barrel that I didn't fill
Beside it, and there may be two or three
Apples I didn't pick upon some bough.
But I am done with apple-picking now.
Essence of winter sleep is on the night,
The scent of apples: I am drowsing off.
I cannot rub the strangeness from my sight
I got from looking through a pane of glass
I skimmed this morning from the drinking trough
And held against the world of hoary grass.
It melted, and I let it fall and break.
But I was well
Upon my way to sleep before it fell,
And I could tell
What form my dreaming was about to take.
Magnified apples appear and disappear,
Stem end and blossom end,
And every fleck of russet showing clear.
My instep arch not only keeps the ache,
It keeps the pressure of a ladder-round.
I feel the ladder sway as the boughs bend.

And I keep hearing from the cellar bin
The rumbling sound
Of load on load of apples coming in.
For I have had too much
Of apple-picking: I am overtired
Of the great harvest I myself desired.
There were ten thousand thousand fruit to touch,
Cherish in hand, lift down, and not let fall.
For all
That struck the earth,
No matter if not bruised or spiked with stubble,
Went surely to the cider-apple heap
As of no worth.
One can see what will trouble
This sleep of mine, whatever sleep it is.
Were he not gone,
The woodchuck could say whether it's like his
Long sleep, as I describe its coming on,
Or just some human sleep.

Birches
WHEN I see birches bend to left and right
Across the line of straighter darker trees,
I like to think some boy's been swinging them.
But swinging doesn't bend them down to stay.
Ice-storms do that. Often you must have seen them
Loaded with ice a sunny winter morning
After a rain. They click upon themselves
As the breeze rises, and turn many-colored
As the stir cracks and crazes their enamel.
Soon the sun's warmth makes them shed crystal shells
Shattering and avalanching on the snow-crust—
Such heaps of broken glass to sweep away
You'd think the inner dome of heaven had fallen.
They are dragged to the withered bracken by the load,
And they seem not to break; though once they are bowed
So low for long, they never right themselves:
You may see their trunks arching in the woods
Years afterwards, trailing their leaves on the ground
Like girls on hands and knees that throw their hair
Before them over their heads to dry in the sun.
But I was going to say when Truth broke in
With all her matter-of-fact about the ice-storm
(Now am I free to be poetical?)
I should prefer to have some boy bend them
As he went out and in to fetch the cows—
Some boy too far from town to learn baseball,
Whose only play was what he found himself,
Summer or winter, and could play alone.
One by one he subdued his father's trees
By riding them down over and over again
Until he took the stiffness out of them,
And not one but hung limp, not one was left
For him to conquer. He learned all there was
To learn about not launching out too soon
And so not carrying the tree away
Clear to the ground. He always kept his poise
To the top branches, climbing carefully
With the same pains you use to fill a cup
Up to the brim, and even above the brim.
Then he flung outward, feet first, with a swish,
Kicking his way down through the air to the ground.

So was I once myself a swinger of birches;
And so I dream of going back to be.
It's when I'm weary of considerations,
And life is too much like a pathless wood
Where your face burns and tickles with the cobwebs
Broken across it, and one eye is weeping
From a twig's having lashed across it open.
I'd like to get away from earth awhile
And then come back to it and begin over.
May no fate wilfully misunderstand me
And half grant what I wish and snatch me away
Not to return. Earth's the right place for love:
I don't know where it's likely to go better.
I'd like to go by climbing a birch tree,
And climb black branches up a snow-white trunk
Toward heaven, till the tree could bear no more,
But dipped its top and set me down again.
That would be good both going and coming back.
One could do worse than be a swinger of birches.

a jeste:
Fire & Ice
Some say the world will end in fire;
Some say in ice.
From what I've tasted of desire
I hold with those who favor fire.
But if it had to perish twice,
I think I know enough of hate
To know that for destruction ice
Is also great
And would suffice.

a uz uplne posledni (slibuju) je od Emily Dickinson a je fakt vesela
A Bird Came Down the Walk
A bird came down the walk:
He did not know I saw;
He bit an angle-worm in halves
And ate the fellow, raw.

And then he drank a dew
From a convenient grass,
And then hopped sidewise to the wall
To let a beetle pass.

He glanced with rapid eyes
That hurried all abroad,--
They looked like frightened beads, I thought;
He stirred his velvet head

Like one in danger; cautious,
I offered him a crumb,
And he unrolled his feathers
And rowed him softer home

Than oars divide the ocean,
Too silver for a seam,
Or butterflies, off banks of noon,
Leap, splashless, as they swim.

_________________
I've gone waddle about

[Ester]

n1ckn4m3 :Arrow: Od koho to je?

O Krchovském slyším poprvé, ale rozhodně ne naposled, zaujal mě. A to jsem prosím poetický barbar.

_________________
Jestli chcete něco, co jste nikdy neměli, musíte být ochotni udělat něco, co jste nikdy neudělali.

[Satire]

n1ckn4m3: Hmm, Frost pěkně rozporuplný, to já ráda

_________________
DŮM VE TMĚ, V DOMĚ TMA, DŮM NA SAMOTĚ
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě
- zemřelo steskem, asi dva dny po mně
J. H. Krchovský

[n1ckn4m3]

Ester wrote:

Od koho to je?

Od Roberta Frosta.. taky se mi, narozdil od Lenuly (nudge nudge wink wink) moc libi tahle i kdyz si nejsem jistej nakolik ji rozumim

_________________
I've gone waddle about

[Leňula]

n1ckn4m3 - ja mam toho prufrocka uz taky rada, kdyz jsem dopsala tu esej...

_________________
I will kill you so hard you will die to death!

“We don’t need a list of rights and wrongs, tables of dos and don’ts: we need books, time, and silence. Thou shalt not is soon forgotten, but Once upon a time lasts forever.”

[Ester]

Má milovaná Milá sedmi loupežníků od Dyka (romantik se nezapře ).


Noc tajemství je pravá.
Kapradí, hle, dnes kvete.
Po práci, milí, jděte.
Znamení sova dává.

Noc svatojánská volá.
Jsou kouzla v její páře.
Kdo rozpálí mé tváře?
Metejte kostky, holá!

Noc přišla. Bují země.
Do jitra čas je dlouhý.
Kdo ukojí mé touhy?
A kdo je uspí ve mně?

---

Když slunce svítilo, na cestu vyšel,
les šuměl nad hlavou, ptáky pět slyšel.
Ve větvích stromů se modralo nebe.
Poutníče mladý, líto mi tebe.
Potůček teče rudý.

Kam noha vstoupila, vyrostl květ,
a ptáci tichli, když počal pět.
Nikdy jsem písně té neuslyšela.
Stesk, hoře zoufalé a touha vřelá.
Potůček teče rudý.

Chtěla jsem promluvit. Chtěla jsem říci:
Dál nechoď. Číhají loupežníci.
Chtěla jsem promluvit: Obrať, jdi domů.
Úklady číhají v stínu těch stromů.
Potůček teče rudý.

Ruku jsem dala mu, mluviti chtěla.
Objal mne lehce kolem těla.
Tolik let, děvče, hledal jsem tebe.
Les šuměl nad námi, modralo se nebe.
Potůček teče rudý.

Chtěla jsem říci: Smrt čeká v mžiku.
Jsem milá sedmi loupežníků.
Smrt bloudí lesem, číhá tu v hvozdě.
– Mech byl tak měkký a pak bylo pozdě.
Potůček teče rudý.

Vypadli na něho, raněný kles.
Slunce se ztratilo, zesmutněl les.
Zrak hledí s výčitkou, mrazí jak v zimě.
– Tolik let, děvče, a zradila jsi mě.
Potůček teče rudý.

Peníze cinkají. Tich a něm
on odpočívá pod stromem.
Hluboká rána v prsou mu zeje.
Kde je tvá písnička, cizinče, kde je?
Potůček teče rudý – –

Sednu si u tebe. Dobře je tak.
Příliš se tesklivě díval tvůj zrak.
Peníze cinkají, kořist se dělí.
Tak jsme se, cizinče, setkati měli?
Potůček teče rudý.

---

Zřídka se lov tak podaří.
Zdravím vás, pane faráři!

Nevím, co děsí vás, co vás tak mate.
Zbloudilé ovečky před sebou máte.
Napravit jejich blud potěší mnoho
dobrého pastýře. Važte si toho.
Príbytek náš, ten trochu chudý je
a okny vítr fouká sem prudce.
Bůh šatí hůř nás než své lilie.
- Cože tak hledíte na naše ruce?

Pastýři dobrý, z dávných časů
ještě vás poznávám po sladkém hlasu.
Spása i prokletí řine se se rtů;
někdo jde do nebe, někdo jde k čertu.
Pamatujete na ten hlad
- boží či čertovo dílo? -
My šli jsme na dveře zaklepat,
otevřít nechtěl nikdo rád,
tož brali jsme, co bylo.
Sem tam se pálilo. Pitvorný
hon počal vysoké zvěře.
Na zámku jindy tak hovorný,
pročže tak hledíte na naše dveře?

Konec vzal špatný tento lov,
což bylo dobré dle vašich slov.
Nu, byl to tehdá hluk a křik,
a vy jste vzdával Bohu dík.
Na stromech tehdy viseli
vyzáblí lidé, hubené hrušky. -
Na zámku tolik veselý,
pročže tak hledíte na naše pušky?

Kde lidé věší se, hlavy se věší.
My se tu ukryli v hluboké lesy.
Pastýři dobrý, z vašeho stáda
oveček několik účet žádá.
Kázal jste ovšem, že je to hřích,
vrchnost i poddané stvořil jsi, Bože.
Na zámku jindy samý smích,
cože tak hledíte na naše nože?
Toužíte k Bohu, vy duše zbožná.
A chcem vám pomoci, jak vůbec možná.
Strom sobě vybere, kde se to stane.
Oprátka hotová, k nebi se stoupá.
Jak je to, vzduchem když hruška se houpá,
velebný pane?

---

Vždy časně ráno smutná vstanu
a jdu se modlit k Slitovníku.
- Spí v lese, visí na čakanu
mých sedm smutných loupežníků.

Bůh nechce zřít však, co mne bolí,
vždy chlad a přísnost v jeho líci.
A chmurně hledí do údolí
mí nejsmutnější loupežníci.

Ty žárné oči dávno zchladly,
tak zchladly, jako všechno zchladá.
- Vy loupili jste, vy jste kradli,
a já vás za to měla ráda.

Vy líbali jste v ohně plání
v hlubokých lesích při měsíci.
Vy tančili jte do svítání.
- Proč věšeli vás, loupežníci?

Já polní kvítí pro vás nesu,
vy ale k němu nevoníte.
Mám kapradiny z vašich lesů,
vy ale už jich nevidíte.

Jak vítr vaším tělem klátí,
já stojím mdlá a bez naděje.
Když Kristus Pán moh z mrtvých vstáti,
proč vám též toho nedopřeje?!

A já vám všechny milovala
v hlubokých lesích při měsíci.
A já vás všechny zrazovala,
mí smutní, krásní loupežníci!

_________________
Jestli chcete něco, co jste nikdy neměli, musíte být ochotni udělat něco, co jste nikdy neudělali.

[n1ckn4m3]

^ pekne, pekne

kousek klasiky:

Tiger! Tiger! burning bright
In the forests of the night,
What immortal hand or eye
Could frame thy fearful symmetry?

In what distant deeps or skies
Burnt the fire of thine eyes?
On what wings dare he aspire?
What the hand dare seize the fire?

And what shoulder, and what art,
Could twist the sinews of thy heart?
And when thy heart began to beat,
What dread hand? and what dread feet?

What the hammer? what the chain?
In what furnace was thy brain?
What the anvil? what dread grasp
Dare its deadly terrors clasp?

When the stars threw down their spears,
And watered heaven with their tears,
Did he smile his work to see?
Did he who made the Lamb make thee?

Tiger! Tiger! burning bright
In the forests of the night,
What immortal hand or eye
Dare frame thy fearful symmetry?

_________________
I've gone waddle about

[Nocturmas]

Dante Alighiery

... Jak sud, když ztratí dno či dýhu stěny,
tak jeden se mi zjevil bez pobídky,
od brady až kde bzdí se rozštípený.
Chuchvalec velký střev měl mezi lýtky,
zřít bylo vnitřnosti až k ohavnému
měchu, jenž z krmě tvoří výkal řídký.
Co zrakem všechen upínám se k němu,
on praví, rozevřev hruď ještě více:
„Hle, kterak bolest dělám srdci svému!
Hle, kterak s Mohamedem musí dít se!
Tam Ali přede mnou se šourá v pláči,
rozseknut od brady až po vrch kštice
A všichni, jež tu zříš, to rozsévači
bývali rozkolů a pohoršení
a rozpolcen tak proto každý kráčí.
Tam vzadu ďábel v prudkém rozlícení
protíná břitkým ostřím meče svého
každého znova v tomto shromáždění...

_________________
Píše do sněhu, bez použití rukou.